Jak se rodila AD Galerie

Tak máme další galerii. Ta první je v Litomyšli, je to Galerie de Lara, kterou jsme zdědili po paní Zoubkové. Olbram Zoubek se trochu roznemohl a tak galerii paní Zoubková opustila. Byla to sice malá, ale přece jen příprava na tu druhou, AD Galerii v Praze na Uhelném trhu. Je to největší galerie v centru Prahy, a když jsme tam přijeli a Alena podepisovala smlouvy a platila a platila, zatím co my ostatní jsme se rozhlíželi po tom ohromném prostoru, nyní dokonale prázdném, bylo nám neveselo. Ba co dím, ouzko nám bylo, netušili jsme, jak galerii zaplníme, rozdíl mezi malou galerií v Litomyšli a tímhle byl obrovský. Zakázali jsme si myšlenky typu "udělali jsme dobře?" a šli na to. Pro náš záměr, mít galerii luxusní, byla trochu plná skříněk - některé musely pryč. Udělali jsme z nich depozitář a šlo to. Hřebíky ve zdech vytahali malíři, vymalovali, přišel i nový koberec, udělali jsme nové závěsy na obrázky, na mě bylo vymyslet logo, a navrhnout všechny ty lístečky a kartičky s logem, které galerie potřebuje. Logo - to byl šťastný nápad. Odjížděli jsme večer, sluníčko svítilo na secesní fasády domů, a písmeno A jsem snadno našla. Ono i to jméno nám dalo fušku. Chtěli jsme od A - jako byla Alfa. Takže Alka, Alena, Akina (to je náš pes), Aki (to vypadá japonsky), už si všechno nepamatuju. Nakonec vyhrálo AD - Alena Dudychová, a zároveň je to i odkaz na dědečka, zakladatele naší keramiky, Aloise Dudychu. Takže A jsem měla, po delší době jsem našla i déčko, to jsem si upravila ve photoshopu. A to byla chyba. Ten pán, co nakonec dělal vývěsní štít, chtěl písmo v křivkách, a to nešlo. Že musím logo předělat v Corelu, copak to jsem věděla, jenže to déčko ne a ne najít. Byly to spousty hodin, kdy jsem hledala jedno pitomé písmenko. Až konečně, po třech dnech, jsem ho našla. Nikdo mi ho nevymazal, jenže v původní podobě vypadalo úplně jinak, než co jsem z něj udělala. Proto jsem ho tolikrát přehlédla. No, hurá, mám to, vývěsní štít i logo nad galerií bude.

No a pak jsme čekali na výtvarníky, zatím co kolem chodily budoucí zákaznice, že je to škoda, že galerie končí. Říkali jsme - nekončí, začíná, přijďte se podívat příští týden. Bylo to prima, vidět, kolik lidí se chodilo pravidelně do galerie dívat. Ale regály máme pořád prázdné. Všechno se sběhlo tak rychle, že výtvarníci se s galerií rozloučili, a teď tak narychlo nic doma neměli, nebo to měli připravené na výstavu. Až přece jen. Obrazy, grafika, šperky - nádherné šperky, loutky, keramika, porcelán, dřevo ... Najednou nebylo místo a jen se spisovaly smlouvy s výtvarníky, psaly se popisky a bylo rušno. A přišla sobota, a všechno se muselo narovnat, pověsit, naaranžovat, ještě přivrtat poslední háčky, a šli jsme ke Dvěma kočkám na pivo. Krásná hospůdka hned vedle, dobré jídlo, dobré pivo a večery s harmonikou. Neděle - ještě dopsat poslední lístečky, opravit obrázky, aby visely rovně - a zítra uvidíme.

Majáles

O litomyšlských majáles psal Alois Jirásek. A ony se slaví dosud, a hodně, několik dnů. Že jsou majáles, to se pozná jednak podle zpěvu a jiných projevů na náměstích, jednak, s postupujícími dny, podle sešlosti učitelů a vůbec všech organizátorů, kteří za jejich průběh zodpovídají. Ve dne zpěvy, průvody, masky, večer diskotéky. A letos ta nejslavnější, největší diskotéka bude zítra, kdy se bude volit Miss Majáles 2013. I majálesová miss bude mít korunku, ale ta litomyšlska má jinou než ostatní, keramickou.

NA BAŽINĚ

Vdávala jsem se před padesáti roky. Bydleli jsme u manželových rodičů v podkroví, v místnosti asi 14 m2, zařízené historickým nábytkem, který by potřeboval asi 2x tolik místa, než jsme mu dali. Bylo to romantické. Pod domem vedla silnice, málo používaná, a za ní byla řeka a splav. Romantika. Silnici začali přebudovávat na R35. A bylo bahno. Všichni chodili v čistých botách, my ne. Než jsme přebrodili stavbu, vypadali jsme – nevím jak to nazvat. Silnice pokračovala, bláto už nebylo tak aktuální, a tak jsme se přestěhovali do družstevního bytu. Vedle R35, ale na druhém konci města. Konečně jsme byli čistí. Ne nadlouho. Nová silnice si žádala nové osvětlení, a tak chodník vedle zbrusu nové R35 rozkopali. A zase bylo bahno. Trvalo to, moc nespěchali. Protože jsme bydleli v druhém patře, příroda žádná, jezdili jsme často na chatu rodičů. Tu postavil manželův otec na pozemku, kde je několik pramenů a pramínků. A zase romantika, bylo tam vždycky vlhko, příjemně i v největších horkách, křemenáky rostly přímo před chajdou. Gumáky byla samozřejmost i v nejteplejších létech. Chata potřebovala opravit, a tak tam přijela Spětka, vysypala písek a zapadla. Po nápravu, klasicky. Sice jsme si dělali z kamaráda legraci, že bude muset počkat, až to umrzne (bylo to v červnu), ale když nám traktoristi váhali s pomocí, že by tam zapadli taky, lehko nám nebylo. Bažina se hlásila o své právo. Zapadli jsme tam vícekrát, a tak jediné řešení bylo vysypat hlavní cesty štěrkem. Stalo se, a zas jsme byli čistí. Zatím naše první keramická dílna, adaptovaný prasečí chlívek, nám už přestala vyhovovat, vymysleli jsme si rodinný dům s ateliérem. Stavěli jsme na své zahradě, nejdřív jsme pokáceli ty nejlepší odrůdy jabloní, a na jejich místě začal bagr vyrábět bahno. Tou dobou nám umřel náš pes kolových staveb – špic. Nový pes byla velká kníračka. Kdo zná knírače, ví, jaké mají ohromné tlapky. A ty byly plné bahna. Už jsme sice bydleli, ale zahrada ještě byla na papíře. Jen tu a tam vysazený nějaký proutek, ale jinak pustina. Musím ještě říct, že jižní plot sousedí s vlakovým nádražím – nákladním, a severní s R35. Naše Beruška, jak se té veliké psici říkalo, chtěla stihnout dění na obou stranách. A že uměla běhat! No a já jí ušila boty do bláta. Nadchly ji, lítala neuvěřitelně rychle do té doby, než z ní boty spadly. Ona zablácená až po uši, a zahrada pustá. Ze sotva zakořeněných keříčků jsem měla v lepším případě materiál na řízkování. Časem vyrostla tráva, ale Beruška nezapomínala na prolety blátem a milovala záhony. Jednou zakopala do upraveného záhonu salátu manželovy zbrusu nové Adidasky. Na podzim při rytí se našly. Nebo jsem přišla, a z čerstvě naseté mrkve koukal Beruščin aport, což byla 80 cm dlouhá kláda. No a když si podrbala záda na záhoně se zralými jahodami, bylo to už moc.Jenže tou dobou jsme měli už dalšího velkého knírače, Akina. A všechny plůtky a ploty vzaly za své. Vzdali jsme to. Přes veškerou psí snahu bláta ubývalo. A tak jsme se rozhodli postavit nový, větší ateliér. Naše zahrada je svažitá, takže na severu se dostanete na zahradu ze spodního podlaží, na jihu z toho nad ním. Při stavbě se všechna ta hlína musí dát pryč, a tak jí na zahradě vyrostla hromada asi 3x větší, než byla vyhrabaná díra do země. Myslím, že v té době jsme byli nejlíp chránění. Dvě černé střapaté příšery na té hromadě hlíny měly přehled o dění a dávaly to znát. Jak šel čas, i tahle stavba se skončila a zahrada se začala zelenat, a několik let (tři, čtyři?) se zdálo, že jsme bahnu unikli. Přišly deště a povodně. Pro nás romantika, dívat se, jak se šoféři utopili, vodu nad kolena a nadávají na Litomyšl. My bydlíme tři metry nad silnicí. Jenže chata. Tam byla zrada. Už dříve jsme na příjezdovou cestu sypali kde co, aby ji pramínky moc nerozbahňovaly. Teď bylo zle. Byla to dvě auta stavebního smetí, kterými jsme ji zahrnuli. Cesta byla hrozná, jezdilo se po cihlách a tvárnicích. Všechno se usadí, i tahle cesta. Do nové povodně. A zase bahno, pak že ubývají pramenné oblasti. A zas nový svinčík ze staveb. Kolem chaty sice stále ještě funguje štěrk, ale ani ten nevydrží všechno. Například krtka. To už jsme v současnosti. Na chatě řádí krtek, a že je pilný. A doma? Jo doma. Bahno se nás drží pevně. Začalo to mírným vlhnutím dlažby pod kotlem. A dál a dál, zjistit odkud to teče se nedařilo. Odborníci rozhodli, že je porušená svislá izolace. Přijel bagr. Tak zase bagr. Před terasou a před ložnicí udělal díru hlubokou 3,5m a na stříhaném trávníku hromadu hlíny několikanásobně větší než je ta díra. Voda žádná, izolace suchoučká. Je říjen, listopad. Letos je k nám počasí vlídné, doma máme hlínu jen suchou. Prosinec, Trochu zapršelo. Přijel bagr. Díru zasypal, jenže hromady ubyla jen troška. Další hlínu přemístil na bývalou skalku vedle terasy a na dlážděnou cestičku. Takže vedle terasy je psí vyhlídkové místo. Naši velcí knírači už sice odpočívají pod hortenzií, ale střední knírač se šeltií jsou čilí a vynalézaví. A vyhlídky milují také. A hladká hlinitá, nyní už blátivá plocha bývalého trávníku je láká k proletům. Dům je obložený rohožkami, v obytném patře jsou vchody na terasu tři! A psi je střídají s pravidelností hodnou lepší věci. Prší. Prší? No a co? Přece nebudeme doma! Že jiní psi jsou? Ano je to tak, dělám vrátného, čistím tlapy a čekám na dobu ledovou.

Z HISTORIE KERAMIKY - rybářské auto

Platit za dovoz hlíny z cihelen se začalo prodražovat.Vyskytla se ale náhrada. Rybářství prodávalo škodovku valník. Moc síly neměla, do kopce vzdychala, ale hlínu dovezla. Říkali jsme jí hrdě KAMIÓN. Byli jsme samostatní a s potěšením jsme upracovávali hlínu dovezenou vlastním autem. jenže začaly reklamace. Vracela se nám keramika, ze které vystřelovaly kousky glazury, a uvnitř v dolíčku zůstávala bílá tečka. Postrach keramiků, vápenec. Pátrali jsme, odkud se to vzalo. Nikde nic. Až - kamión. Rybáři vápnili rybníky. Ne že bychom kamion nemyli. Ano, a důkladně. Dokonce i vyschlou rybu jsme našli, kdesi na podvozku. Jenže vápna stačí troška. Přivezli jsme novou hlínu a chtěli začít znova. Jenže - než jsme mohli novou hlínu udělat, museli jsme se zbavit staré. A my měli připravenou hlínu na celý rok. Takže vyvstal problém. KAM S NÍ? Na smeťák ji - nevím proč - nechtěli. Nezbylo, než ji vozit v autě a usypávat tam, kde už byl nějaký nepořádek. Nebylo to snadné. Tedy nepořádku bylo kolem silnic dost, ale i v místech nejopuštěnějších se pravidelně někdo objevil, a my jako psanci zase jeli dál ...

NOVÁ DOBA - z historie naší keramiky

A přišla nová doba. Výrobců keramické hmoty bylo na výběr. I my jsme přešli na hlínu profesionálně zpracovanou. Korby začaly překážet. Firmy byly na všchno, i na zpracování šrotu. Přijeli, šrot rozřezali a odvezli. A tak přijeli i k nám. Optimisticky, s dobrou náladou. Pak uviděli korby. Vyasfaltované. Úsměv zamrzl, chtěli to vzdát. Nevím, kde se v nás vzalo tolik výmluvnosti, ale zůstali. Korby rozřezali mezi plameny z asfaltu a v dusivém dýmu. Omámení a napůl udušení ani nechtěli honorář. A my byli definitivně v kapitalizmu.

MALÉ ZASTAVENÍ V HISTORII NAŠÍ KERAMIKY - Když se chce dělat keramika, jsou zapotřebí dvě věci. Hlína a glazury. To druhé bylo celkem bez problémů. V místní provozovně, dříve patřící tchánovi, jsme si mohli koupit glazury, ještě ty staré, co jim po tchánovi zbyly. Jinak to bylo s hlínou. Tchán znal různá naleziště hlín, a tak jsme s ním jezdili po okolí a hledali zapomenuté hliníky. Byly to krásné híny, plastické a příjemné. Hlína, často i s kořínky a žížalami, se nejdřív musí zpracovat na hladkou hlínu modelovací. Byla to romantika. Do džberu se dala hlína, zalila vodou a nechala rozmočit. Na zahradě, mezi kvetoucími pampeliškami. Pak se hlína rozmíchala, přecedila a vysušila na sádrových deskách. Jenže jí bylo málo. Na přípravu hlíny je nejlepší míchačka. Ta na beton. Do ní se dají oblázky, které hlínu rozemelou na jemnou kaši. Stalo se. Míchačku jsme naplnili hlínou, zalili vodou a přidali pečlivě vybrané oblázky. Zapnuli a čekali. Hlína se míchala, oblázky rachotily na celou ulici. A postupně utichaly. Hmota uvnitř ale nehoustla, dokonce se zdálo, že se voda čistí. A tak jsme ji vylili. Pohled do míchačky byl zajímavý. Kolem stěn byl asi dvaceticentimetrový krunýř upěchované híny, proložený oblázky. Optimisticky jsme vzali lopatku, jako že hlínu vybereme. Lopatka zůstala zapíchnutá v hlíně a nešla vytáhnout. Ani motyčka. No nic, vzali jsme si rukavice a šli na to. Rukavice tam zůstaly taky. Měli jsme pokušení míchačku odvézt někam na smeťák, ale byla půjčená. Dobývali jsme hlínu holýma rukama, nehty oláané těmi ptomými oblázky. Ale zvítězili jsme. Později jsme do míchačky dávali jen malé množství hlíny bez oblázků. Tehdy byla poblíž térárna, která jako odpad měla sudy od asfaltu. Přesně pro nás. Hlínu jsme tedy cedili do sudů, navrchu převázali jako obří zavařeninu a nechali přes zimu přemrznout. Hlína se tak proměnila na tuhé, snadno zpracovatelné kostičky. Mrzlo pravidelně, problémy nebyly. Téměř nebyly. Jednou totiž nemrzlo. Z hlíny byla na jaře nepoužitelná břečka. Na sušení na sádře jí bylo moc. Doslechli jsme se, že se dobře suší hlína na cihlách. Zajásali jsme a postavili z cihel desku, na ni polozili látku, aby se hlína neumazala. A čekali jsme. Den, dva, týden ... Hlína tuhla, ale pomaloučku. Mezitím do ní lísky vysypaly pyl, pak spadaly celé jehnědy, nějaký hmyz, prošly se kočky, slepice, pes - nebylo to ideální. Térárna skončila, sudy nebyly. A manžel dostal geniální nápad. Korby. Dvě vyřazé korby z nákladních tatrovek. Na šrotovišti ve vedlejším městě je měli. byl trochu problém je převézt na autě menším než tatrovka. Byl problém dostat je na zahradu bez vjezdu. Nakonec pomohl kamarád a autojeřábem. A my měli po starostech. No, měli. Korby byly rezavé a potřebovaly natřít asfaltem. A tak jsme na zahradě topili pod hrncem s asfaltem. Občas to chytlo, někdy zapršelo. Měli jsme i nový vynález na zpracování hlíny, něco jako ponorný mixér. Šlo to rychle, ale romantika pomalu končila. Hlína se zpracovávala v létě, v plavkách. Jen občas vrtule vyhodila trochu břečky a chudáka, který stál poblíž, nahodila od vlssů celého. Neobešlo se to zpravidla bez "rovnoprávnosti" a druhý byl polit velice cíleně. Pak přišla nová doba, a o tom zas příště.