Ani já jsem neodolala a koupila jsem si robotický vysavač. Vznešené jméno. Hezký, hnědý, se štětičkami, kterými zametá smetí. Zkoušeli jsme ho tak i onak a moc jsme tomu nevěřili.
Nicméně je perfektní. Uvedl se tak, že přelezl práh do ložnice, zavřel za sebou dveře, shrnul koberec, vylezl na něj a usnul. Zapomněli jsme na něj, a pak ho nemohli nalézt. Taky se psy byla ze začátku švanda, protože je brouk honil. A jezdil jim na tlapky, útočil zpředu i ze stran, takže hrdinové volili zimu na zahradě. Je opravdu jako brouk, protože se pere přesně jako brouk, když ho držíte za krovky. Je s ním legrace. A kromě toho opravdu vysává, podlahy má čisté. Přitom máme dveře z pokoje přímo na terasu, a psi si nohy nečistí. O půl druhé nastupuje do práce, je přesný, zarámusí, vysaje, a když má moc plnou nádobku, tak chlupy prostě vyplivne pod sebe a vyčítá. Jen mu chybí ruce, aby dosáhl na stůl a uvařil kafe. Pak by byl dokonalý.
čtvrtek, 12. ledna 2012
pátek, 9. prosince 2011
Na bažině
NA BAŽINĚ
Vdávala jsem se před padesáti roky. Bydleli jsme u manželových rodičů v podkroví, v místnosti asi 14 m2, zařízené historickým nábytkem, který by potřeboval asi 2x tolik místa, než jsme mu dali. Bylo to romantické. Pod domem vedla silnice, málo používaná, a za ní byla řeka a splav. Romantika.
Silnici začali přebudovávat na R35. A bylo bahno. Všichni chodili v čistých botách, my ne. Než jsme přebrodili stavbu, vypadali jsme – nevím jak to nazvat. Silnice pokračovala, bláto už nebylo tak aktuální, a tak jsme se přestěhovali do družstevního bytu. Vedle R35, ale na druhém konci města. Konečně jsme byli čistí.
Ne nadlouho. Nová silnice si žádala nové osvětlení, a tak chodník vedle zbrusu nové R35 rozkopali. A zase bylo bahno. Trvalo to, moc nespěchali.
Protože jsme bydleli v druhém patře, příroda žádná, jezdili jsme často na chatu rodičů. Tu postavil manželův otec na pozemku, kde je několik pramenů a pramínků. A zase romantika, bylo tam vždycky vlhko, příjemně i v největších horkách, křemenáky rostly přímo před chajdou. Gumáky byla samozřejmost i v nejteplejších létech.
Chata potřebovala opravit, a tak tam přijela Spětka, vysypala písek a zapadla. Po nápravu, klasicky. Sice jsme si dělali z kamaráda legraci, že bude muset počkat, až to umrzne (bylo to v červnu), ale když nám traktoristi váhali s pomocí, že by tam zapadli taky, lehko nám nebylo. Bažina se hlásila o své právo.
Zapadli jsme tam vícekrát, a tak jediné řešení bylo vysypat hlavní cesty štěrkem. Stalo se, a zas jsme byli čistí.
Zatím naše první keramická dílna, adaptovaný prasečí chlívek, nám už přestala vyhovovat, vymysleli jsme si rodinný dům s ateliérem. Stavěli jsme na své zahradě, nejdřív jsme pokáceli ty nejlepší odrůdy jabloní, a na jejich místě začal bagr vyrábět bahno.
Tou dobou nám umřel náš pes kolových staveb – špic. Nový pes byla velká kníračka. Kdo zná knírače, ví, jaké mají ohromné tlapky. A ty byly plné bahna. Už jsme sice bydleli, ale zahrada ještě byla na papíře. Jen tu a tam vysazený nějaký proutek, ale jinak pustina. Musím ještě říct, že jižní plot sousedí s vlakovým nádražím – nákladním, a severní s R35. Naše Beruška, jak se té veliké psici říkalo, chtěla stihnout dění na obou stranách. A že uměla běhat! No a já jí ušila boty do bláta. Nadchly ji, lítala neuvěřitelně rychle do té doby, než z ní boty spadly. Ona zablácená až po uši, a zahrada pustá. Ze sotva zakořeněných keříčků jsem měla v lepším případě materiál na řízkování.
Časem vyrostla tráva, ale Beruška nezapomínala na prolety blátem a milovala záhony. Jednou zakopala do upraveného záhonu salátu manželovy zbrusu nové Adidasky. Na podzim při rytí se našly. Nebo jsem přišla, a z čerstvě naseté mrkve koukal Beruščin aport, což byla 80 cm dlouhá kláda. No a když si podrbala záda na záhoně se zralými jahodami, bylo to už moc.
Jenže tou dobou jsme měli už dalšího velkého knírače, Akina. A všechny plůtky a ploty vzaly za své. Vzdali jsme to.
Přes veškerou psí snahu bláta ubývalo. A tak jsme se rozhodli postavit nový, větší ateliér. Naše zahrada je svažitá, takže na severu se dostanete na zahradu ze spodního podlaží, na jihu z toho nad ním. Při stavbě se všechna ta hlína musí dát pryč, a tak jí na zahradě vyrostla hromada asi 3x větší, než byla vyhrabaná díra do země. Myslím, že v té době jsme byli nejlíp chránění. Dvě černé střapaté příšery na té hromadě hlíny měly přehled o dění a dávaly to znát.
Jak šel čas, i tahle stavba se skončila a zahrada se začala zelenat, a několik let (tři, čtyři?) se zdálo, že jsme bahnu unikli. Přišly deště a povodně. Pro nás romantika, dívat se, jak se šoféři utopili, vodu nad kolena a nadávají na Litomyšl. My bydlíme tři metry nad silnicí. Jenže chata. Tam byla zrada. Už dříve jsme na příjezdovou cestu sypali kde co, aby ji pramínky moc nerozbahňovaly. Teď bylo zle. Byla to dvě auta stavebního smetí, kterými jsme ji zahrnuli. Cesta byla hrozná, jezdilo se po cihlách a tvárnicích. Všechno se usadí, i tahle cesta. Do nové povodně. A zase bahno, pak že ubývají pramenné oblasti. A zas nový svinčík ze staveb. Kolem chaty sice stále ještě funguje štěrk, ale ani ten nevydrží všechno. Například krtka.
To už jsme v současnosti. Na chatě řádí krtek, a že je pilný. A doma?
Jo doma. Bahno se nás drží pevně. Začalo to mírným vlhnutím dlažby pod kotlem. A dál a dál, zjistit odkud to teče se nedařilo. Odborníci rozhodli, že je porušená svislá izolace. Přijel bagr.
Tak zase bagr. Před terasou a před ložnicí udělal díru hlubokou 3,5m a na stříhaném trávníku hromadu hlíny několikanásobně větší než je ta díra. Voda žádná, izolace suchoučká.
Je říjen, listopad. Letos je k nám počasí vlídné, doma máme hlínu jen suchou. Prosinec, Trochu zapršelo. Přijel bagr. Díru zasypal, jenže hromady ubyla jen troška. Další hlínu přemístil na bývalou skalku vedle terasy a na dlážděnou cestičku. Takže vedle terasy je psí vyhlídkové místo. Naši velcí knírači už sice odpočívají pod hortenzií, ale střední knírač se šeltií jsou čilí a vynalézaví. A vyhlídky milují také. A hladká hlinitá, nyní už blátivá plocha bývalého trávníku je láká k proletům. Dům je obložený rohožkami, v obytném patře jsou vchody na terasu tři! A psi je střídají s pravidelností hodnou lepší věci.
Prší. Prší? No a co? Přece nebudeme doma! Že jiní psi jsou?
Ano je to tak, dělám vrátného, čistím tlapy a čekám na dobu ledovou.
Vdávala jsem se před padesáti roky. Bydleli jsme u manželových rodičů v podkroví, v místnosti asi 14 m2, zařízené historickým nábytkem, který by potřeboval asi 2x tolik místa, než jsme mu dali. Bylo to romantické. Pod domem vedla silnice, málo používaná, a za ní byla řeka a splav. Romantika.
Silnici začali přebudovávat na R35. A bylo bahno. Všichni chodili v čistých botách, my ne. Než jsme přebrodili stavbu, vypadali jsme – nevím jak to nazvat. Silnice pokračovala, bláto už nebylo tak aktuální, a tak jsme se přestěhovali do družstevního bytu. Vedle R35, ale na druhém konci města. Konečně jsme byli čistí.
Ne nadlouho. Nová silnice si žádala nové osvětlení, a tak chodník vedle zbrusu nové R35 rozkopali. A zase bylo bahno. Trvalo to, moc nespěchali.
Protože jsme bydleli v druhém patře, příroda žádná, jezdili jsme často na chatu rodičů. Tu postavil manželův otec na pozemku, kde je několik pramenů a pramínků. A zase romantika, bylo tam vždycky vlhko, příjemně i v největších horkách, křemenáky rostly přímo před chajdou. Gumáky byla samozřejmost i v nejteplejších létech.
Chata potřebovala opravit, a tak tam přijela Spětka, vysypala písek a zapadla. Po nápravu, klasicky. Sice jsme si dělali z kamaráda legraci, že bude muset počkat, až to umrzne (bylo to v červnu), ale když nám traktoristi váhali s pomocí, že by tam zapadli taky, lehko nám nebylo. Bažina se hlásila o své právo.
Zapadli jsme tam vícekrát, a tak jediné řešení bylo vysypat hlavní cesty štěrkem. Stalo se, a zas jsme byli čistí.
Zatím naše první keramická dílna, adaptovaný prasečí chlívek, nám už přestala vyhovovat, vymysleli jsme si rodinný dům s ateliérem. Stavěli jsme na své zahradě, nejdřív jsme pokáceli ty nejlepší odrůdy jabloní, a na jejich místě začal bagr vyrábět bahno.
Tou dobou nám umřel náš pes kolových staveb – špic. Nový pes byla velká kníračka. Kdo zná knírače, ví, jaké mají ohromné tlapky. A ty byly plné bahna. Už jsme sice bydleli, ale zahrada ještě byla na papíře. Jen tu a tam vysazený nějaký proutek, ale jinak pustina. Musím ještě říct, že jižní plot sousedí s vlakovým nádražím – nákladním, a severní s R35. Naše Beruška, jak se té veliké psici říkalo, chtěla stihnout dění na obou stranách. A že uměla běhat! No a já jí ušila boty do bláta. Nadchly ji, lítala neuvěřitelně rychle do té doby, než z ní boty spadly. Ona zablácená až po uši, a zahrada pustá. Ze sotva zakořeněných keříčků jsem měla v lepším případě materiál na řízkování.
Časem vyrostla tráva, ale Beruška nezapomínala na prolety blátem a milovala záhony. Jednou zakopala do upraveného záhonu salátu manželovy zbrusu nové Adidasky. Na podzim při rytí se našly. Nebo jsem přišla, a z čerstvě naseté mrkve koukal Beruščin aport, což byla 80 cm dlouhá kláda. No a když si podrbala záda na záhoně se zralými jahodami, bylo to už moc.
Jenže tou dobou jsme měli už dalšího velkého knírače, Akina. A všechny plůtky a ploty vzaly za své. Vzdali jsme to.
Přes veškerou psí snahu bláta ubývalo. A tak jsme se rozhodli postavit nový, větší ateliér. Naše zahrada je svažitá, takže na severu se dostanete na zahradu ze spodního podlaží, na jihu z toho nad ním. Při stavbě se všechna ta hlína musí dát pryč, a tak jí na zahradě vyrostla hromada asi 3x větší, než byla vyhrabaná díra do země. Myslím, že v té době jsme byli nejlíp chránění. Dvě černé střapaté příšery na té hromadě hlíny měly přehled o dění a dávaly to znát.
Jak šel čas, i tahle stavba se skončila a zahrada se začala zelenat, a několik let (tři, čtyři?) se zdálo, že jsme bahnu unikli. Přišly deště a povodně. Pro nás romantika, dívat se, jak se šoféři utopili, vodu nad kolena a nadávají na Litomyšl. My bydlíme tři metry nad silnicí. Jenže chata. Tam byla zrada. Už dříve jsme na příjezdovou cestu sypali kde co, aby ji pramínky moc nerozbahňovaly. Teď bylo zle. Byla to dvě auta stavebního smetí, kterými jsme ji zahrnuli. Cesta byla hrozná, jezdilo se po cihlách a tvárnicích. Všechno se usadí, i tahle cesta. Do nové povodně. A zase bahno, pak že ubývají pramenné oblasti. A zas nový svinčík ze staveb. Kolem chaty sice stále ještě funguje štěrk, ale ani ten nevydrží všechno. Například krtka.
To už jsme v současnosti. Na chatě řádí krtek, a že je pilný. A doma?
Jo doma. Bahno se nás drží pevně. Začalo to mírným vlhnutím dlažby pod kotlem. A dál a dál, zjistit odkud to teče se nedařilo. Odborníci rozhodli, že je porušená svislá izolace. Přijel bagr.
Tak zase bagr. Před terasou a před ložnicí udělal díru hlubokou 3,5m a na stříhaném trávníku hromadu hlíny několikanásobně větší než je ta díra. Voda žádná, izolace suchoučká.
Je říjen, listopad. Letos je k nám počasí vlídné, doma máme hlínu jen suchou. Prosinec, Trochu zapršelo. Přijel bagr. Díru zasypal, jenže hromady ubyla jen troška. Další hlínu přemístil na bývalou skalku vedle terasy a na dlážděnou cestičku. Takže vedle terasy je psí vyhlídkové místo. Naši velcí knírači už sice odpočívají pod hortenzií, ale střední knírač se šeltií jsou čilí a vynalézaví. A vyhlídky milují také. A hladká hlinitá, nyní už blátivá plocha bývalého trávníku je láká k proletům. Dům je obložený rohožkami, v obytném patře jsou vchody na terasu tři! A psi je střídají s pravidelností hodnou lepší věci.
Prší. Prší? No a co? Přece nebudeme doma! Že jiní psi jsou?
Ano je to tak, dělám vrátného, čistím tlapy a čekám na dobu ledovou.
úterý, 17. května 2011
Konvalinky
Po několika deštivých dnech zase prosvítá sluníčko. Zase se díváme, jak rehkové krmí věčně hladová mláďata. Ta křičí, a pan Rehek s paní Rehkovou se ostýchají přiletět k hnízdu, když je sledujeme. Stačí se na chvilku otočit - a už mladí stichnou a krmí se. A taky vykvetly konvalinky, voní celou zahradou. Jako vázičku jsem pro ně nakonec zvolila mléčenku od kávové soupravy, a myslím si, že jim to v ní sluší.
čtvrtek, 7. dubna 2011
Měsíc nad řekou
Dudychovy plastiky jsou tvořeny na hranici možností materiálu - hlíny. A tak občas není možné plastiku dokončit bez pomoci lepidla. Ani tak to není jednoduché :-)
... (další informace)
(méně informací)
... (další informace)
(méně informací)
pondělí, 28. března 2011
sobota, 15. ledna 2011
Lednová zahrada
V lednu je nutné se dívat na zahradu opravdu zblízka. A pak je vidět poupata červené a bílé čemeřice, polorozvitá poupátka vřesovce a tulipánky vykukující z hlíny. Ptactvo je ale lepší pozorovat za oknem. Dudycha bude dělat zas něco nového, a potřebuje na to ptačí stopy. A tak máme na zahradě tácy s měkkou hlínou, uprostřed oříšky, a čekáme, kdy si na hlínu stoupnou a vyrobí žádané stopy. Tři dny trvalo, než si na hlínu zvykli. Pak během chvilky byly oříšky pryč, a v hlíně otisknuté jen drápky. Hlína byla tuhá. No, celý týden jsme jim připravovali stále nové varianty hlíny a pochoutek, a pořád nic. Nic, zas to zmoklo a jsou tam kapky, jindy je vyžene straka, ta si na hlínu stoupnout ani nemusí a všechno je její, a když už je to nadějné, šlápne do toho pes. Jo, i tohle je tvorba ...
sobota, 1. ledna 2011
Silvestr
Vánoce nám proběhly podle pravidel. Večeře v 5 hodin, teoreticky ve chvíli rozsvícení první hvězdy. Dárky donesl Ježíšek, my jsme se zmohli leda na měkáče nebo nádobí. A pak jsme si povídali - ničím nerušená idylka.
Uběhlo pár dní, a máme tu Silvestra. K večeři houbový guláš, na zakousnutí příšerní fialoví hlavonožci, uzené a tlačenka. A samozřejmě výzdoba. Stromeček zmizel, místo něj jsou v pokoji natahány řetězy, a na ně pověšené lampiony (reptání: a co když to chytne? No a, bude švanda). Venku svítí rozzářený jilm (jehličnan není k dispozici) a jinak klid. Před bouří, dalo by se říct. U dveří leží obrovská stěhovací taška plná střeliva. Ale klid, je večeře, povídá se, jen občas někde vyletí raketa, na kterou se musí u nás samozřejmě reagovat. Lampiony už několikrát dohořely a dostaly nové svíčky, čas utíká a stěhujeme se na zahradu. Pes je zavřený v ložnici a zuří. Knírač, kdybychom ho pustili ven, rakety nám ukradne. Takhle je klid. rány se už ozývají ze všech stran, v našem městě bylo a je pyromanů vždycky dostatek. Náš ohňostroj je velkolepý. HOŘÍ! Nezájem. Hoří, doma hoří! No jo. Počkej. Tak se tam podívej! ... Ano hoří. Jediný lampion, který vydržel svítit celý večer, roztavil silonovou šňůru řetězu, spadl na židličku, další kusy na radiátor, na kytku a do misky - samozřejmě plastové. Chvíli to hořelo, pak jen doutnalo a páchlo. A všude po tom zůstalo něco, něco černého, matlavého páchnoucího a na nůž při čištění se lepícího. Jen solidní kulatá svíčka přežila všechno bez pohromy a klidně si pod židličkou hořela dál. A byla švanda
Uběhlo pár dní, a máme tu Silvestra. K večeři houbový guláš, na zakousnutí příšerní fialoví hlavonožci, uzené a tlačenka. A samozřejmě výzdoba. Stromeček zmizel, místo něj jsou v pokoji natahány řetězy, a na ně pověšené lampiony (reptání: a co když to chytne? No a, bude švanda). Venku svítí rozzářený jilm (jehličnan není k dispozici) a jinak klid. Před bouří, dalo by se říct. U dveří leží obrovská stěhovací taška plná střeliva. Ale klid, je večeře, povídá se, jen občas někde vyletí raketa, na kterou se musí u nás samozřejmě reagovat. Lampiony už několikrát dohořely a dostaly nové svíčky, čas utíká a stěhujeme se na zahradu. Pes je zavřený v ložnici a zuří. Knírač, kdybychom ho pustili ven, rakety nám ukradne. Takhle je klid. rány se už ozývají ze všech stran, v našem městě bylo a je pyromanů vždycky dostatek. Náš ohňostroj je velkolepý. HOŘÍ! Nezájem. Hoří, doma hoří! No jo. Počkej. Tak se tam podívej! ... Ano hoří. Jediný lampion, který vydržel svítit celý večer, roztavil silonovou šňůru řetězu, spadl na židličku, další kusy na radiátor, na kytku a do misky - samozřejmě plastové. Chvíli to hořelo, pak jen doutnalo a páchlo. A všude po tom zůstalo něco, něco černého, matlavého páchnoucího a na nůž při čištění se lepícího. Jen solidní kulatá svíčka přežila všechno bez pohromy a klidně si pod židličkou hořela dál. A byla švanda
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
