Ze zákulisí keramiky

ROBOT

2012-01-12T18:09:00.003+01:00

Ani já jsem neodolala a koupila jsem si robotický vysavač. Vznešené jméno. Hezký, hnědý, se štětičkami, kterými zametá smetí. Zkoušeli jsme ho tak i onak a moc jsme tomu nevěřili.
Nicméně je perfektní. Uvedl se tak, že přelezl práh do ložnice, zavřel za sebou dveře, shrnul koberec, vylezl na něj a usnul. Zapomněli jsme na něj, a pak ho nemohli nalézt. Taky se psy byla ze začátku švanda, protože je brouk honil. A jezdil jim na tlapky, útočil zpředu i ze stran, takže hrdinové volili zimu na zahradě. Je opravdu jako brouk, protože se pere přesně jako brouk, když ho držíte za krovky. Je s ním legrace. A kromě toho opravdu vysává, podlahy má čisté. Přitom máme dveře z pokoje přímo na terasu, a psi si nohy nečistí. O půl druhé nastupuje do práce, je přesný, zarámusí, vysaje, a když má moc plnou nádobku, tak chlupy prostě vyplivne pod sebe a vyčítá. Jen mu chybí ruce, aby dosáhl na stůl a uvařil kafe. Pak by byl dokonalý.

Na bažině

2011-12-09T15:31:00.006+01:00

NA BAŽINĚ

Vdávala jsem se před padesáti roky. Bydleli jsme u manželových rodičů v podkroví, v místnosti asi 14 m2, zařízené historickým nábytkem, který by potřeboval asi 2x tolik místa, než jsme mu dali. Bylo to romantické. Pod domem vedla silnice, málo používaná, a za ní byla řeka a splav. Romantika.
Silnici začali přebudovávat na R35. A bylo bahno. Všichni chodili v čistých botách, my ne. Než jsme přebrodili stavbu, vypadali jsme – nevím jak to nazvat. Silnice pokračovala, bláto už nebylo tak aktuální, a tak jsme se přestěhovali do družstevního bytu. Vedle R35, ale na druhém konci města. Konečně jsme byli čistí.
Ne nadlouho. Nová silnice si žádala nové osvětlení, a tak chodník vedle zbrusu nové R35 rozkopali. A zase bylo bahno. Trvalo to, moc nespěchali.
Protože jsme bydleli v druhém patře, příroda žádná, jezdili jsme často na chatu rodičů. Tu postavil manželův otec na pozemku, kde je několik pramenů a pramínků. A zase romantika, bylo tam vždycky vlhko, příjemně i v největších horkách, křemenáky rostly přímo před chajdou. Gumáky byla samozřejmost i v nejteplejších létech.
Chata potřebovala opravit, a tak tam přijela Spětka, vysypala písek a zapadla. Po nápravu, klasicky. Sice jsme si dělali z kamaráda legraci, že bude muset počkat, až to umrzne (bylo to v červnu), ale když nám traktoristi váhali s pomocí, že by tam zapadli taky, lehko nám nebylo. Bažina se hlásila o své právo.

Zapadli jsme tam vícekrát, a tak jediné řešení bylo vysypat hlavní cesty štěrkem. Stalo se, a zas jsme byli čistí.
Zatím naše první keramická dílna, adaptovaný prasečí chlívek, nám už přestala vyhovovat, vymysleli jsme si rodinný dům s ateliérem. Stavěli jsme na své zahradě, nejdřív jsme pokáceli ty nejlepší odrůdy jabloní, a na jejich místě začal bagr vyrábět bahno.
Tou dobou nám umřel náš pes kolových staveb – špic. Nový pes byla velká kníračka. Kdo zná knírače, ví, jaké mají ohromné tlapky. A ty byly plné bahna. Už jsme sice bydleli, ale zahrada ještě byla na papíře. Jen tu a tam vysazený nějaký proutek, ale jinak pustina. Musím ještě říct, že jižní plot sousedí s vlakovým nádražím – nákladním, a severní s R35. Naše Beruška, jak se té veliké psici říkalo, chtěla stihnout dění na obou stranách. A že uměla běhat! No a já jí ušila boty do bláta. Nadchly ji, lítala neuvěřitelně rychle do té doby, než z ní boty spadly. Ona zablácená až po uši, a zahrada pustá. Ze sotva zakořeněných keříčků jsem měla v lepším případě materiál na řízkování.

Časem vyrostla tráva, ale Beruška nezapomínala na prolety blátem a milovala záhony. Jednou zakopala do upraveného záhonu salátu manželovy zbrusu nové Adidasky. Na podzim při rytí se našly. Nebo jsem přišla, a z čerstvě naseté mrkve koukal Beruščin aport, což byla 80 cm dlouhá kláda. No a když si podrbala záda na záhoně se zralými jahodami, bylo to už moc.
Jenže tou dobou jsme měli už dalšího velkého knírače, Akina. A všechny plůtky a ploty vzaly za své. Vzdali jsme to.
Přes veškerou psí snahu bláta ubývalo. A tak jsme se rozhodli postavit nový, větší ateliér. Naše zahrada je svažitá, takže na severu se dostanete na zahradu ze spodního podlaží, na jihu z toho nad ním. Při stavbě se všechna ta hlína musí dát pryč, a tak jí na zahradě vyrostla hromada asi 3x větší, než byla vyhrabaná díra do země. Myslím, že v té době jsme byli nejlíp chránění. Dvě černé střapaté příšery na té hromadě hlíny měly přehled o dění a dávaly to znát.
Jak šel čas, i tahle stavba se skončila a zahrada se začala zelenat, a několik let (tři, čtyři?) se zdálo, že jsme bahnu unikli. Přišly deště a povodně. Pro nás romantika, dívat se, jak se šoféři utopili, vodu nad kolena a nadávají na Litomyšl. My bydlíme tři metry nad silnicí. Jenže chata. Tam byla zrada. Už dříve jsme na příjezdovou cestu sypali kde co, aby ji pramínky moc nerozbahňovaly. Teď bylo zle. Byla to dvě auta stavebního smetí, kterými jsme ji zahrnuli. Cesta byla hrozná, jezdilo se po cihlách a tvárnicích. Všechno se usadí, i tahle cesta. Do nové povodně. A zase bahno, pak že ubývají pramenné oblasti. A zas nový svinčík ze staveb. Kolem chaty sice stále ještě funguje štěrk, ale ani ten nevydrží všechno. Například krtka.
To už jsme v současnosti. Na chatě řádí krtek, a že je pilný. A doma?
Jo doma. Bahno se nás drží pevně. Začalo to mírným vlhnutím dlažby pod kotlem. A dál a dál, zjistit odkud to teče se nedařilo. Odborníci rozhodli, že je porušená svislá izolace. Přijel bagr.
Tak zase bagr. Před terasou a před ložnicí udělal díru hlubokou 3,5m a na stříhaném trávníku hromadu hlíny několikanásobně větší než je ta díra. Voda žádná, izolace suchoučká.
Je říjen, listopad. Letos je k nám počasí vlídné, doma máme hlínu jen suchou. Prosinec, Trochu zapršelo. Přijel bagr. Díru zasypal, jenže hromady ubyla jen troška. Další hlínu přemístil na bývalou skalku vedle terasy a na dlážděnou cestičku. Takže vedle terasy je psí vyhlídkové místo. Naši velcí knírači už sice odpočívají pod hortenzií, ale střední knírač se šeltií jsou čilí a vynalézaví. A vyhlídky milují také. A hladká hlinitá, nyní už blátivá plocha bývalého trávníku je láká k proletům. Dům je obložený rohožkami, v obytném patře jsou vchody na terasu tři! A psi je střídají s pravidelností hodnou lepší věci.
Prší. Prší? No a co? Přece nebudeme doma! Že jiní psi jsou?

Ano je to tak, dělám vrátného, čistím tlapy a čekám na dobu ledovou.

Ze zákulisí keramiky: Konvalinky

2011-05-17T18:47:00.000+02:00

Ze zákulisí keramiky: Konvalinky

Konvalinky

2011-05-17T18:36:00.004+02:00

Po několika deštivých dnech zase prosvítá sluníčko. Zase se díváme, jak rehkové krmí věčně hladová mláďata. Ta křičí, a pan Rehek s paní Rehkovou se ostýchají přiletět k hnízdu, když je sledujeme. Stačí se na chvilku otočit - a už mladí stichnou a krmí se. A taky vykvetly konvalinky, voní celou zahradou. Jako vázičku jsem pro ně nakonec zvolila mléčenku od kávové soupravy, a myslím si, že jim to v ní sluší.

Měsíc nad řekou

2011-04-07T11:57:00.004+02:00

Dudychovy plastiky jsou tvořeny na hranici možností materiálu - hlíny. A tak občas není možné plastiku dokončit bez pomoci lepidla. Ani tak to není jednoduché :-)
... (další informace)
(méně informací)

DUDYCHA - KERAMICKÉ AKVARELY

2011-03-28T11:19:00.000+02:00

Lednová zahrada

2011-01-15T18:29:00.004+01:00

V lednu je nutné se dívat na zahradu opravdu zblízka. A pak je vidět poupata červené a bílé čemeřice, polorozvitá poupátka vřesovce a tulipánky vykukující z hlíny. Ptactvo je ale lepší pozorovat za oknem. Dudycha bude dělat zas něco nového, a potřebuje na to ptačí stopy. A tak máme na zahradě tácy s měkkou hlínou, uprostřed oříšky, a čekáme, kdy si na hlínu stoupnou a vyrobí žádané stopy. Tři dny trvalo, než si na hlínu zvykli. Pak během chvilky byly oříšky pryč, a v hlíně otisknuté jen drápky. Hlína byla tuhá. No, celý týden jsme jim připravovali stále nové varianty hlíny a pochoutek, a pořád nic. Nic, zas to zmoklo a jsou tam kapky, jindy je vyžene straka, ta si na hlínu stoupnout ani nemusí a všechno je její, a když už je to nadějné, šlápne do toho pes. Jo, i tohle je tvorba ...

Silvestr

2011-01-01T15:46:00.003+01:00

Vánoce nám proběhly podle pravidel. Večeře v 5 hodin, teoreticky ve chvíli rozsvícení první hvězdy. Dárky donesl Ježíšek, my jsme se zmohli leda na měkáče nebo nádobí. A pak jsme si povídali - ničím nerušená idylka.
Uběhlo pár dní, a máme tu Silvestra. K večeři houbový guláš, na zakousnutí příšerní fialoví hlavonožci, uzené a tlačenka. A samozřejmě výzdoba. Stromeček zmizel, místo něj jsou v pokoji natahány řetězy, a na ně pověšené lampiony (reptání: a co když to chytne? No a, bude švanda). Venku svítí rozzářený jilm (jehličnan není k dispozici) a jinak klid. Před bouří, dalo by se říct. U dveří leží obrovská stěhovací taška plná střeliva. Ale klid, je večeře, povídá se, jen občas někde vyletí raketa, na kterou se musí u nás samozřejmě reagovat. Lampiony už několikrát dohořely a dostaly nové svíčky, čas utíká a stěhujeme se na zahradu. Pes je zavřený v ložnici a zuří. Knírač, kdybychom ho pustili ven, rakety nám ukradne. Takhle je klid. rány se už ozývají ze všech stran, v našem městě bylo a je pyromanů vždycky dostatek. Náš ohňostroj je velkolepý. HOŘÍ! Nezájem. Hoří, doma hoří! No jo. Počkej. Tak se tam podívej! ... Ano hoří. Jediný lampion, který vydržel svítit celý večer, roztavil silonovou šňůru řetězu, spadl na židličku, další kusy na radiátor, na kytku a do misky - samozřejmě plastové. Chvíli to hořelo, pak jen doutnalo a páchlo. A všude po tom zůstalo něco, něco černého, matlavého páchnoucího a na nůž při čištění se lepícího. Jen solidní kulatá svíčka přežila všechno bez pohromy a klidně si pod židličkou hořela dál. A byla švanda

Sněhová nadílka

2010-12-15T16:04:00.004+01:00

Zima jak má být, sněhu všude hromady. Moje krédo sice je - kdo chce sníh, ať jede do hor, ale je to teď krásné. Pokud ovšem nemusíte ven. Autem. Všechny silnice zaváté, jede se krokem, krásná auta v příkopech a u nich namrzlí řidiči, zaparkuješ do závěje a utrhneš spojler, no radost. Takhle jsme ještě nahonem rozváželi keramiku. Teď je nám pohoda, jen ptáci jsou pořád hladoví, zas jim musím nalouskat oříšky. Ještě že máme tak veliký ořešák. A strakapůd se pořád ještě fotit nenechá. Přeju Vám všem pohodu doma u kamen a zimu za oknem.

Zprávy z krmítka

2010-11-29T10:21:00.004+01:00

Všechno je pod sněhem, ptáci se slétají ke krmítku. Sýkory jsou nejkrotší, ještě když bylo teplo, už chodily klepat na okno, abych nezapomněla na krmítko. Dostaly ho, a hned i oříšky. To mají nejraději. Začaly kolem létat straky, to jsem měla trochu strach, že s nimi krmítko spadne, a tak jsem jim dala oříšky na zem, a je spokojenost. Ale včera přiletělo krásné překvapení. Na krmítku seděl strakapúd. Samozřejmě ho známe, celé léto se stará o starou hrušeň. Ale na krmítku byl poprvé. Sebral oříšek a pryč. Dnes přiletěli dva, každý krmítko důkladně prohlédl, a pak si vzali oříšek. Fotka ještě nešla udělat, zatím jsou ještě plaší a bojí se, když se za oknem pohneme.
A tak zatím jen fotku našeho Berýska.

Martinův kůň

2010-11-10T13:25:00.014+01:00

Podzim voní spadaným listím, posledními květy rozkvétá růže. A Martinův kůň již potřásá provlhlou hřívou.
Ale jsme u Dudychy, a ten chystá novou vánoční kolekci pro všechny příznivce své keramiky. Zlomek z nich vidíte tady, další si můžete prohlédnout zde.

Popelčin střevíček a Prstýnek pro Tebe

Ohlédnutí za létem

2010-09-29T13:46:00.007+02:00

Naše léto vonělo lesem, jehličím a houbami, vodou a rybami, poslouchali jsme ptáky a dívali se, jak vyvádějí mladé. Krásné bylo sledovat orlosupy skřehotavé, kteří měli čtyři mladé. Přilákal nás pokřik. Na vršku smrku seděli mladí v řádce, jako vzorně secvičeni přešlapovali z nohy na nohu a skřehotali po soustu. Staří seděli o smrk vedle, ukazovali co pro ně mají, ale nehnuli se. Dlouho to trvalo, než se nejodvážnější pustil nad hlubinu. Povedlo se, dostal dobrotu. Ostatní skřehotali teď mnohem víc, a zase svorně úkrok doprava, úkrok doleva. Čas utíkal, a my šli dál do lesa. Dobře to dopadlo, při návratu už tam nebyli. Zato od toho dne nad námi skřehotalo šestičlenné hejno orlovců.

Malí pstruzi vyskakovali z potoka a chytali komáry, i raka jsme našli. Umyla jsem ho jemným kartáčkem, jen se leskl, ale bříško mýt nechtěl, lechtalo ho to. V potoce jsme ho museli zase posypat pískem, byl moc nápadný ...

Na vlnách času

2010-08-07T15:39:00.004+02:00

V Brandýse nad Orlicí je rehabilitační léčebna. Pacienti tam mimo jinou léčbu chodí na rehabilitační plavání.
A právě do tohoto bazénu dělal Dudycha hodiny. Nebylo to jednoduché. Bazén je malý, volné stěny skoro nejsou, ze začátku to nevypadalo nadějně. A pak se to začalo rýsovat. Volné stěny nejsou, ale mezi okny místo je, hezké, je vidět již při vstupu. Hodiny budou nápadné, pacienti budou mít přehled o čase stráveném ve vodě. A když se použijí výrazné barvy - tak, a jdeme dělat zkoušky barev, první nákresy hodin, modely, a konečně skutečné hodiny. Byla to pěkná práce.

...podívejte se do ateliéru

2010-06-18T20:01:00.011+02:00

Venku stejně zase prší, a tak se půjdeme podívat do ateliéru. Tvoří se tam zase nové věci, a tak se musí chodit opatrně - hlavně nerušit.
Dělají se poslední úpravy na hodinách pro léčebnu v Brandýse nad Orlicí. několik plastik ryb - zkoušky, jak bude vypadat ryba velká, chystaná pro výstavu v Holandsku. A další plastika, zase modrá s platinou - ale o ní nic, je právě v peci. V těchto případech Dudycha tvrdě dodržuje staré rituály, k peci se žena nesmí přiblížit, a u otevírání vypálené pece vůbec nesmí být, aby se zboží nepokazilo, jak říkali staří hrnčíři.

Po točení zůstává v hrnci voda s hlínou, jak si kruhař namáčí ruce. A to je nejlepší pochoutka ...

červnová zahrada

2010-06-13T11:25:00.007+02:00

Miluju ranní procházky rosou, kdy se krmí ryby i ptactvo, vrabčáci se koupají a nedají se nafotit, jak jsou ostražití. A tak jen několik detailů:

Tohle je kvetoucí aloe. Ani jsem nevěděla, že může kvést.

Pivoňka

2010-06-02T16:27:00.008+02:00

Dlouho jsem se rozmýšlela, než jsem si dřevitou pivoňku koupila. Letos vykvetla, květy opravdu 20cm v průměru. Přišla bouřka, vítr, kroupy, a pivoňka přišla o jednu větev. Mám ji ve váze.strong>

A tohle je moje uplakaná zahrada.

Májový deštík

2010-05-26T20:11:00.003+02:00

V pondělí se strhla bouřka, krupobití, vichr. Vykouklo sluníčko, a na kompostu byla obrovská sešlost slimáků. Neváhala jsem a dala jim modré granule.
Ráno jsem se šla podívat na tu genocidu. Přes den bylo teplo a sucho, slimáci uschli. A k večeru tam nebyl ani jediný. Měla jsem starost o vrabčáky, ti se tam chodí živit. Jenže - středa ráno - v ohništi hejno vrabců, a všichni zobali dřevěné uhlí. Že by měli po slimácích průjem?

Vlaštovčí prolety

2010-05-24T15:40:00.003+02:00

Polovina května, zima, prší. A najednou - kde se vzaly tu se vzaly - vlaštovky a jiřičky. Létají nízko, pod korunami stromů, těsně před okny. Je těžké je spočítat. Deset, patnáct? Stojíme u okna a ony létají metr před námi a ještě se stačí na nás podívat. Obdivujeme jejich lehkost a krásnou akrobacii vlaštovek. I u nás v ateliéru máme hejno ptáčků. Podívejte se na ně:

... podívejte se do ateliéru na jaře

2010-05-12T16:24:00.003+02:00

Bydlíme z zahradě, je teplo, všechno se rozvíjí a pučí. Nestačíme to sledovat. tolik zeleně všude, a čas nám utíká a za chvíli jaro odvane. Jako tyhle hodiny, jejichž čas odplouvá.

... podívejte se do ateliéru

2010-05-12T10:33:00.006+02:00

Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři. Na zahradě máme rybníček, kde žijí červení karasi, několik žab, čolci, vážky, potápníci a co tak je. A taky dvě užovky. Nyní čekáme, že se každý den mohou probudit a poněkud nám zregulují stavy našich živočichů. Až je to později přestane bavit, přestěhují se o zahradu dál. Kdyby tak sousedi věděli, co jim leze po zahradě!
Keramika Jiřího Dudychu inspirovaly naše zelené krasavice k vytvoření plastiky HADÍ LÁSKA. Právě stojí na schodech do našeho ateliéru

Psí romantika

2010-04-26T14:18:00.001+02:00

V sobotu jsme oslavovali svátek našich Jiří, I. II. a III. připíjeli na hady a štíry a udili masíčko. Večer se ještě rozhořel oheň, zaznělo banjo, volaly dálky, romantika jako vyšitá.

Naše rozpoložení se hodilo tomuhle mizerovi knírači. Je to odvážný pes, a ohně se nebojí. Nedělalo mu problémy vloupat se do udírny. A taky je spořivý, takže co nesežral na místě, to zakopal do sazenic ve skleníku.